Děsně mě bolí hlava.
Nechci jet do zkurvenýho Berlína, fajn že jsem kvůli tomu chodila na dvojnásobnou praxi, fajn že kvůli tomu nebude oslava narozenin v plánovanej termín, fajn že za všechno zase můžu já.
Už se ho na to nezeptám, a nechci ho ani vidět, je mi blbě, bolí mě hlava a nikdo mi to nevěří, je mi zle a nikdo se o mě nestará. Jak husa maluju spojený čáry života, who cares.
Všechno mě sere, fakt!
vyhodila jsem starý converskytři páry roztrhanejch, zablácenejch bot.
byly akorát zaplněnym místem, ale budou mi chybět.
prostě moje pubertální dopsívání jsem si v nich odchodila.
nebudu snad brečet kvůli starejm botám, ale si jo.
jsem lítostivá, pitomá, a všichni mě serou.
asi se příště nebudu angažovat. nejradši bych byla bez potřeby vázat se na lidi.
už mě to nebaví, zase jsem chytla záchvat že s babičkou se něco stalo, když tátovi zazvonil telefon, bála jsem se pak jít podívat jestli nebrečí zhroucenej na židli v obejváku.
jo, s mámou jsem řešila jestli jí sluší novej pásek, ale tim to taky všechno hasne.
učila jsem se a skoro nic neumim.
mám tu starý okvětní plátky růží do koupele, která nebude
ach jo, jak mě by se ted, zrovna ted uevilo kdybych žádnýho tomáše neznala, kdybych byla sama, sama, sama.
uvědomuju si tu rezignaci, jak jsem se přestala snažit a zajímat o věci na kterých mi dřív záleželo.
a ted už jsme u bodu kdy plánujem dovolenou v portugalsku, kdy plánujem děti....jo je fajn, ale někdy mě to tíží. brát ohledy a snažit se a dělat pátý poslední.
nechi ho vidět, at se ted snaží sám
Žádné komentáře:
Okomentovat